"Svět včerejška, dneška a..." aneb společné rysy válek dříve a nyní Doporučený

Právě vyšla skvělá kniha o typologii válek dříve a nyní Právě vyšla skvělá kniha o typologii válek dříve a nyní titulní strana knihy Petra Žantovského Svět včerejška, dneška a...

Přesně v den 75. výročí konce 2. světové války, 8. května 2020, vydal známý představitel české "dezinformační scény", publicista, novinář, vysokoškolský pedagog, Člen Rady České tiskové kanceláře a člen redakční rady našeho časopisu Fragmenty, doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D., v elektronické verzi novou knihu Svět včerejška, dneška a..., kterou poskytuje zájemcům volně ke stažení. Pojednává v ní  o této nejstrašnější válce v lidských dějinách, což by samo o sobě v záplavě knih na toto téma mnoho čtenářů nemuselo přilákat, i když i to je zajímavé, protože to dělá svým známým analytickým komplexním pohledem. Co je ale hlavním přínosem knihy, že se docent Žantovský zabývá problémem válek nejen v minulosti, ale zamýšlí se nad ním i v přítomnosti a možné budoucnosti.

Jde o velmi vrstevnatý soubor esejů Poznámky k fenomenologii války, v němž autor skládá z mnoha historických faktů důmyslnou kompozici a nachází společné rysy válek dříve a nyní. Svým známým analytickým přístupem se doc. Žantovský zamýšlí nad společnými fenomény válek, zejména nad otázkami viny za rozpoutání válek. Rovněž nad tragédiemi obětí válek. A především nad historickou odpovědností jejich vyzyvatelů.

Mnozí lidé mávnou možná rukou pod vlivem lživé propagandy EU, že už válka nebude, protože nás od ní chrání už tři čtvrtě století. Jsou to ale jen slova. Tento umělý konstrukt se nedokáže spojit ani k jednotné obraně proti chřipce. Rázem ponechá vše na jednotlivých státech a Schengen neschengen se každý stát uzavře ve svých hranicích s heslem "pomoz si každý sám jak umíš".  Od války nás dosud chránilo NATO, i když mnohdy ochranu v některých zemích přehánělo, do světového problému žádná válka nepřerostla. Pokud by ale USA státy neplatící poplatky za členství z NATO vyloučila, jak prezident občas hrozí, jsme v ochraně své země stejně sami, jako kdysi. 

V současné době máme k hrozbě světové války stále blíž

I přes tolik let proklamované mediální masáže v důvěru v EU, že se už nic podobného pod její všeobjímající náruče  nebude opakovat.  Proto stojí za to si exaktní úvahy Petra Žantovského, který jim věnoval 6 let studia, přečíst i když Vás bude při nich mrazit.  Žantovského eseje Poznámky k fenomenologii války původně vycházely na pokračování na webu Literarky.cz (v letech 2014-2017), souborně vyšly nyní péčí vzdělávacího a vydavatelského spolku Medias Res. Ten, kdo by měl zájem (a lze to jedině doporučit), si může knihu bezplatně stáhnout ZDE

Pro představu o hrozbě války v současnosti uvádím kapitolu, jejíž název netřeba jej vysvětlovat:

Tah na Východ                                   

1. Jedním z nejdůležitějších faktorů moderní války je ideologická příprava obyvatelstva: před tím, než zahřmí první výstřely, rozpoutá se bitva slov. Tento fenomén názorně demonstruje situace v Německu před první a druhou světovou válkou. Dříve než se německé armády daly na pochod na východ do Ruska a na západ do Francie, veřejnost již byla několik generací infikována jednoduchými hesly. Zatímco rytmus bojové písně Wacht am Rhein (Stráž na Rýně) dodával pochodovému kroku německých batalionů, dobývajících v roce 1870 Paříž, ten správný říz, heslo Drang nach Osten vyjadřovalo nutnost ovládnout nepostradatelný životní prostor na východě. Ideologické a psychologické příčiny, které inspirovaly Němce, aby šli do útoku proti Francii a Rusku s vědomím nejvyšší historické a mravní povinnosti, nevznikly teprve za vlády Viléma II. Na jedné straně vyjadřovaly dávné kolonizační snahy namířené na východ – připomeňme výboje Řádu německých rytířů do Pobaltí datované již od 15. století –, na druhé straně je živil německý nacionalismus překypující konzervativním romantismem, mystikou krve a půdy. Píseň Wacht am Rhein se stala symbolem německého národního sebevědomí, odhodlání zemřít za vlast, do poslední kapky krve hájit každou píď posvátné německé půdy. Tato bojová hymna se zpívala i v Rakousku, ale víme, že ji lidé štítící se germánského šovinismu nesnášeli. Mezi nimi byl i Franz Kafka, který odešel ze schůze německých studentů, když ji demonstrativně začali zpívat. Známá je také pobouřená reakce Vladimíra Lažanského (soukromým učitelem jeho syna byl ke konci války Karel Čapek), který zabránil rakouským důstojníkům, aby v pražské kavárně za jeho přítomnosti zpívali bojovou píseň, jednu ze tří oficiálních hymen pozdější Třetí říše. Jen si kladu otázku, jak je možné, že české národní vědomí kleslo tak hluboko, že Jiří Grůša  si dovolil dát své sbírce titul Wacht am Rhein a že to u kritiků nevyvolalo žádný odpor ani údiv. Netroufnu si domyslet, „co tím chtěl básník říci“.

Příval německého nacionalismu, který dosáhl svého vrcholu v nacistickém Weltanschauung (pojetí světa), se napájel z mnoha zdrojů. Max Schneckenburger, autor textu Stráže na Rýně, byl spíš jen tamborem bubnujícím vojákům do kroku; mezi velkými inspirátory byl i Goethe, o němž Masaryk řekl, „že jeho bezměrný egoismus vedl k německému pangermánství“. Skladatel Richard Wagner svou hudbou i osobností vyjádřil ideál rasově vymezeného němectví, a tím jakoby popřel revoluční patos Beethovenovy Ódy na radost. Na univerzitách vzdělaní učenci, historikové, filozofové, filologové, teologové, jako Paul de Lagarde, Theodor Mommsen a dokonce i Ernest Renan, který se jako teolog dostal do sporu s katolickými konzervativci, vštěpovali veřejnosti víru v nadřazenost Němců a Germánů nad Slovany, Židy a jinými méněcennými rasami.

Představu o velkolepém dějinném poslání Němců živili také němečtí a rakouští politikové, nejen železný kancléř Bismarck, tvůrce Německé říše, ale také rakouští představitelé nižších stavů, Georg von Schönerer a Karl Lueger, kteří patřili k přímým inspirátorům Hitlerova politického programu. Dnes již zřejmě nikoho nepřekvapí, že mytickým představám o předurčenosti Němců propadl Adolf Hitler, polovzdělaný, neúspěšný a nanejvýš frustrovaný demobilizovaný frajtr, ale mnohem hůře se vyrovnáme s vědomím, že na začátku války tatáž ideologie ovlivnila i vzdělané spisovatele, umělce, vědce, teology, jakými byl Thomas Mann, Alfred Döblin, Gerhard Hauptmann, Max Liebermann, Max Planck a mnozí další. Stranou nezůstali ani teologové: v slavnostní mši v berlínském Dómu slavili zahájení války jako hold obráncům kultury proti východním barbarům, ateistickému tmářství a instinktům podřadné masy. Významný lutherský kazatel Friedrich Gogarten prohlásil, že „Bůh se chce projevit prostřednictvím nás Němců“. (Téměř po stech letech něco podobného řekl George Bush o Američanech, kteří zahájili válku proti Iráku.)

Snad největší šok zažili odpůrci války v Německu, ve Francii a kdekoli v Evropě, když se dozvěděli, že němečtí sociální demokraté, odpůrci monarchie, kapitálu a šovinistické hysterie, vystoupili 4. srpna 1914 v parlamentu s prohlášením, ve kterém podporují válečné úvěry a vyslovují souhlas s válkou proti „ruskému despotismu“, s válkou na „obranu kultury a nezávislosti našeho národa“. Toto zdůvodnění je založeno na lži: ani Rusko, ani Francie nezaútočily na Německo, nešlo o obrannou, nýbrž útočnou válku. Jednostranné vyhlášení války dokonce odporovalo i vojenské doktríně kancléře Bismarcka, který jinak násilí považoval za legitimní právo německé i každé Bohem a historií posvěcené moci. Vilém II. navíc porušil jeden z principů Bismarckovy zahraniční politiky, spočívající v tom, že Německo nikdy nevyhlásí válku současně Anglii i Rusku. Této chyby se dopustil i Hitler, i když Bismarckovo varování v knize Mein Kampf připomíná a schvaluje.

Dodnes historikové, politologové, sociologové, psychologové řeší otázku, jak mohla v Německu v průběhu 19. století vzniknout tak silná národní jednota, jak bylo možné, že kritická srpnová hodina roku 1914 jakoby mávnutím kouzelného proutku zahladila základní sociální, třídní, politické, ideologické a náboženské rozpory v zemi a celý národ sešikovala do jedné řady. Představa národní jednoty bezpochyby souvisela s nebývalým vzestupem průmyslu, výroby životních potřeb a zajišťování materiálních podmínek obyvatelstva Německa. Koncentraci kapitálu v rukou nevelkého počtu lidí podporoval stát, který pomocí cel chránil domácí trh před zahraniční konkurencí a nedovolil, aby nerovnost ve společnosti přesáhla určitou míru. Národohospodáři a historikové se shodují v tom, že v Německu Bismarckovy a Vilémovy éry vznikly příznivější podmínky rozvoje kapitalismu než v jiných evropských státech. Například v Anglii výrobní síly nedostaly možnost rozvinout bohatství země v míře úměrné možnostem nejmocnější země světa. Společnost ve Francii se zase neustále vyrovnávala s otřesy revoluce a Napoleonových válek; pro vládnoucí aristokratickou a měšťanskou vrstvu nejdůležitějším hospodářským problémem nebyl rozvoj výroby a spotřeby, ale osobní renta. Na druhé straně Francie dosažením vysoké míry občanských práv, svobody a tvůrčí energie nepřestávala být inspirací pro Evropu a svět. Výstižně to vyjádřil Walter Benjamin ve studii Paříž, hlavní město devatenáctého století. Zcela jiný obraz skýtalo Rusko: rozlehlou zemi, opožděnou v oblasti sociální a politické, ve veřejné správě, technice a ekonomice, tísnil opresivní stát. Tento neblahý stav znepokojoval ruské vzdělance, spisovatele, umělce, vědce. Jejich obavy a skepsi vyjádřil Gogol v obraze ruské trojky, která se řítí neznámo kam.  

2.   Sledujeme-li s odstupem sta let neuvěřitelné reakce německých intelektuálů na události prvních měsíců války, nepřestáváme se divit. Stáváme se svědky „věčného návratu“ jednoho německého traumatu – nenávisti k Východu, kde podřadné národy blokují životní prostor a bohaté přírodní zdroje, na které si schopnější, vyšší rasa dělá spravedlivý nárok. „Slované, nebo my – to je ta otázka, a i když ji tentokrát ještě zdaleka nebude možno vyřešit, přece jen během půl století vyřešena bude.“ (Berliner Tagblatt, 6.9.1914) Tento výrok nepochází od zatvrzelého šovinisty, nýbrž od Emila Ludwiga, jehož knihy se později octly na hranicích pálených nacisty jako jedovatá židovská nákaza. Když německá armáda při bombardování Remeše 19. září 1914 slavnou katedrálu obrátila v hromadu trosek, tento čin se stal ve Francii i ve světě symbolem německého barbarství. V německém tisku na to reagoval lékař pluku, jehož dělostřelci zahrnuli katedrálu přívalem střel. Prohlásil, že důstojník, který velel dělostřelecké baterii, měl mnohem víc úcty k hodnotám křesťanské víry, než potomci francouzských jakobínů – tak ať neroní krokodýlí slzy! Autorem tohoto komentáře byl – Arnold Döblin, autor slavného románu Berlin Alexanderplatz; ve 30. letech byl pronásledován nacisty a našel útočiště ve Francii, kde dostal v roce 1939 občanství. Šokující výroky vybírám z nepřeberného počtu podobných hanebných citátů, ale neuvádím je proto, abych snižoval úctu, kterou k zmíněným autorům chováme, nýbrž proto, že dokládají zhoubný vliv davové psychózy i na osobnosti inteligentní, nadané, které se teprve v průběhu času vymanily ze svého válečného třeštění.

Nevím, zda někteří dnešní politici, novináři, publicisté nebudou za pár let litovat svých výroků, které jsou spíš plodem hysterické reakce než racionální úvahy. Válečná hysterie proti Rusku jde vstříc šovinistickým instinktům ukrajinské pravice, která brání rozumnému řešení krize – dohodě, kompromisům, nalézání společných zájmů Ukrajinců, Rusů, pobaltských národů, Poláků i obyvatel ostatních evropských zemí. Spory mezi Ukrajinou a Ruskem mají staleté historické kořeny a paradoxně je netlumí ani skutečnost, že někdy nelze stanovit přesné dělítko mezi tou nebo onou národností. (Viktor Někrasov, ruský spisovatel, kyjevský rodák, v románu V stalingradských zákopech uvádí přímé řeči ukrajinských vojáků v ukrajinštině, jejíž některá písmena se v ruské azbuce nevyskytují. Tyto pasáže nebyly pro ruské čtenáře nesrozumitelné.) V dnešní složité, záměrně i zvenčí jitřené situaci se setkáváme s paradoxními, nepřirozenými výzvami, aby se ukrajinští Rusové (pro velké procento Ukrajinců je ruština mateřským jazykem) vzdali své národnosti a stali se Ukrajinci. Historické křivdy nelze řešit z pozice msty – zub za zub, rána za ránu –, ani tím, že se bude terorismus banderovců, namířený proti ruským, polským, židovským, ukrajinským, běloruským, českým i jiným národnostem, vydávat za projev vlastenectví. Kdo dnes vidí v ukrajinském patriotismu, vzešlém z ohňů Majdanu, záruku západních hodnot, stává se obětí davové hysterie, která v zájmu aktuální mocenské hry oživuje a podněcuje staré národnostní, náboženské, ideologické resentimenty. Opět se stáváme svědky lží z roku 1914 a 1941, kdy bylo vyhlášení války Rusku a Sovětskému svazu motivováno tím, že barbarské Rusko ohrožuje Evropu a její civilizaci. Na nedávné konferenci NATO ve Varšavě jsme se doslechli, že je třeba zabránit Rusům, aby svůj „životní styl“ nešířili na Západ. Něco podobného prohlásil nedávno i vojenský přidělenec Spojených států v OSN.

Lidé, kteří vidí v Putinovi novodobého Hitlera a obsazení Krymu přirovnávají k Mnichovu, Hitlerovo zlo zmírňují. Násilné a západními mocnostmi schválené porušení tisíciletých hranic Českého království v roce 1938 nelze ospravedlnit tím, že německá menšina dávala přednost nacistickému Německu před demokratickým Československem. Naproti tomu přičlenění Krymu k Ruské federaci napravilo administrativní svévoli, které se v roce 1956 dopustil Chruščov, který chtěl přičleněním Krymu a Donbasu k Ukrajině zmírnit následky tragických událostí – hladomoru 30. let a války. Byl k tomuto rozhodnutí dohnán také vědomím, že v třicátých letech byl odpovědný za Stalinem nařízenou kolektivizaci zemědělství a že si tím chtěl svoji vinu zmenšit nebo odčinit?  (V ruských novinách nedávno uveřejnili dokument, který ukazuje, že tento administrativní zásah do struktury státu neproběhl ani z právního hlediska korektně. V politbyru to zřejmě ani nezaznamenali, právní dokument považovali za věc formální, administrativní.) Území Krymu ani Donbasu nebylo před Chruščovovým dekretem součástí Ukrajiny. Po rozpadu Sovětského svazu se ruští obyvatelé Krymu, Donbasu a dalších západních oblastí rázem stali druhořadými občany; jejich jazyk, kulturu a historické tradice ohrožovalo úsilí centrální vlády poloostrov ukrajinizovat. Kyjevské úřady jejich žádost, aby poloostrov získal statut autonomní oblasti, odmítaly jako akt ohrožující ukrajinskou státnost. Starosta Sevastopolu nebyl volen občany města, ale jmenován kyjevskou vládou. V oficiálním tisku se po pádu Sovětského svazu stále více objevovaly proklamace a výzvy k ukrajinizaci Krymu, doprovázené obhajobou Banderových oddílů bojujících po boku wehrmachtu proti sovětské armádě. Mohli k tomu Rusové, pro které těžce zaplacené vítězství nad Německem bylo nejdůležitější událostí jejich života, mlčet?

3. Dívám-li se na záběry bojů u ruských hranic, pozoruji-li, jak se městské budovy, továrny, šachty, školy, nemocnice i chudobné vesnické domky a kůlny, zahrádky a humna mění v hromadu trosek, jak tam umírají civilisté, kteří nikomu nezkřivili vlas, mám dojem, že se Evropa vrátila o několik desítek let zpět. Jsem-li svědkem tragických scén, sleduji-li umírání bezbranných lidí, žen, starců, dětí, pak si říkám, že jsme svědky událostí vyvolaných masivní ideologickou propagandou, která nerespektuje ústavní, ani historická práva a změnu poměrů si vynucuje násilím. Kladu si otázku, zda nespočet filmů a počítačových her, které diváky, zejména v bohatých zemích, již od dětství zaplavují obrazy barvitého násilí, zabíjení, týrání a krutosti, zda tato soft power, měkká síla americké civilizace, neotupila vnímání lidí přesycené západní civilizace do té míry, že necitelnost, otrlost, cynismus se již staly jejich běžnou citovou a fyziologickou výbavou. Mnozí lidé se přívalu hrůz brání netečností – jich se to netýká! V americkém tisku se objevilo svědectví důstojníka, kterému po válce v Iráku nařídili provádět v Abu Ghraib výslechy vězňů podle nelidských metod. Protože v něm krutá zkušenost vzbudila trýznivé trauma, rozhodl se jezdit po školách a učilištích, aby mladé lidi varoval před touto nákazou, která je v rozporu s demokratickými tradicemi země. Statečný voják, odhodlaný vydat svědectví, dospěl, bohužel, k deprimujícímu závěru – mladí posluchači o jeho svědectví nemají zájem. Jich se to netýká!

Číst 2558 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v UMĚNÍ

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %