Chyba
  • JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 745

Nedržme podporami umělou zaměstnanost - slabé firmy nechme zkrachovat a jejich lidi přemístěme do prosperujících Doporučený

Je s nevírou jak málo politiků dokázalo naší zem vyvést z komunismu Je s nevírou jak málo politiků dokázalo naší zem vyvést z komunismu snímek Ivana Haslingerová, revue Fragmenty

I přes špatnou ekonomickou situaci je nezaměstnanost v ČR extrémně nízká. Český statistický úřad zveřejnil, že v srpnu dosáhla hodnoty 2,8 procenta. Situaci na trhu práce v naší zemi v porovnání se zeměmi EU je na pohled sice extrémně skvělá, ale dlouhodobě to ekonomika země nemůže vydržet. Avšak každému, kdo se dívá kolem sebe, je jasné, že je to nezaměstnanost uměle držená státem stejně jako za komunismu, kdy se stát chlubil, že má každý práci a zaměstnanost byla dokonce stoprocentní. Pamatuji si z dětství, že nepřišly-li například příze na výrobu látek do nedalekých textilek, dělnice šly přesto do továrny a braly plat za to, že tam byly pouze přítomné. Jen aby neprasklo, že každý nemá státem zajištěnou práci. V současné době zase neprosperujícím firmám pomáhají státní programy na podporu zaměstnanosti. Díky nim nemusí neprosperující firmy propouštět, přestože pro mnohé zaměstnance nemají uplatnění, tito se povalují doma za 60 % platu a čekají na Godota, místo toho, aby si šli hledat práci k firmám prosperujícím.

Je jasné, že tyto podpůrné programy výrazně zatěžují rozpočet státu a do nekonečna to nepůjde, protože jednou státní kasa bez přílivu peněz od pracujících podniků vyschne. Neperspektivní firmy se pak ocitnou bez státních dotací a pokud se jejich vedoucí management nebude starat již nyní intenzivněji o odbyt a jen se bude spoléhat na dotace, tak stejně časem zkrachují. Kdyby byly nuceny se o sebe postarat samy, mnohé z nich by to zachránilo. 

Chápu, že stát se bojí, stejně jako kdysi komunisté, protestů a nepokojů propuštěných dělníků. Uměle drží za pomoci podpor neperspektivním firmám nezaměstnanost nízko a jen oddaluje touto politikou fakt, že  mnohé z nich  v silně zasažených odvětvích stejně zkrachují. Vláda by si měla nalít čistého vína a přiznat si, že nedává smysl je dále podporovat ze státního rozpočtu. Spíše by je měla nechat zkrachovat a uvolněnou pracovní sílu zaměstnat v perspektivních odvětvích.

Že jde i velice zbídačelou ekonomiku vytáhnout  bez dotací z červených čísel do vysokého ekonomického růstu 6,4% svědčí zkušenost z let 91-92: 

Vzpomínám, jak po pádu komunismu, kdy padly po rozpadu SSSR východní trhy, noví ředitelé zbědovaných a zastaralých fabrik na žádného Godota nečekali a  dokázali nalézt za pomoci rad Dybova ministerstva hospodářství nové trhy a investory v západních státech. A to tehdejší federální ministr financí Václav Klaus neměl k disposici liberalizovanou korunu a musel provést tehdy nejriskantnější bod celého polistopadového vývoje - liberalizaci měny. Vzpomínám, jak přiznal, že v očekávání zda se liberalizace koruny povede, nespal: "V žádné jiné chvíli nebyl důvod, abych z ekonomického hlediska nespal a čekal, co se stane zítřejší den." 

A po úspěšném provedení tohoto kroku musel  ještě provést tehdy  za významné pomoci svého náměstka  Ivana Kočárníka a již zesnulého tehdejšího náměstka pro ceny Vladimíra  Rudlovčáka, ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky Karla Dyby, ministra hospodářství ČSFR Vladimíra Dlouhého liberalizaci zahraničního obchodu, privatizaci a prodej podniků do zahraničních rukou a další kroky, které byly nutné k přechodu od komunismu ke kapitalismu.  A to v době velké ropné krize a proti protestům reformních komunistů šedesátých let v čele se Zemanem, Komárkem,  Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou a disidentům z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem. Ti brzdili jeho ekonomickou reformu v roce 1991, jak jen mohli.  V roce 1991 čelila kromě toho naše  ekonomika vnějším šokům, neboť se rozpadalo RVHP a NDR a nastal propad vývozu do SSSR a východního Německa. Bylo proto nutné rychle zlepšit přístup na západní trhy. I přesto od roku 1991 převýšil export na západ export do socialistických zemí. 

 Podniky byly tehdy navíc ve státních rukou a bylo nutné je privatizovat novým majitelům. Náměstek ministra financí odpovědný tehdy za privatizaci Dušan Tříska na to v našem listu zavzpomínal: "Zatímco Klaus nespal kvůli uvolněným cenám, já nespal z obavy, zda systém následné privatizace bude konvergovat. Nechtěl jsem se dožít 30  privatizačních kol ukončovaných Zemanem. Protože konec roku 1992 znamenal i konec federace, měli jsme na první vlnu kuponové privatizace neboli na to, abychom prodali 1491 podniků, pouhých 6,5 měsíců, což byl nepochybně světový rekord v privatizaci. Když si uvědomíme, jak dlouho trvá současné vládě prodat jeden Unipetrol, tak při tomto tempu bychom to prodávali do konce dalšího století. Scénář ekonomické reformy jsme měli k disposici 3.9.1990 a 26. 2. 1991 byl k disposici zákon o velké privatizaci.  Předkolo  nastalo 17.2 - 26.4. 1992  a 18.5.-30.6.1992 první kolo kuponové privatizace a vše jsme nakonec zvládli." 

A k tomu všemu bylo nutné opravit i ústavní zákony. Marián Čalfa, v roce 1991 předseda vlády ČSFR k tom našemu listu sdělil: "Vláda byla postavena před historicky jedinečný úkol - převést komunistický systém na systém založený na tržním hospodářství a soukromém podnikání. Dohodli jsme se, že vše bude probíhat na principech demokratických i za cenu změny ústavního rámce. V dubnu 1990 tudíž byla provedena změna ústavy v tom smyslu, že byly zrovnoprávněny všechny formy vlastnictví, přičemž stát si ponechal  jen přírodní zdroje a možnost vyvlastňování ve veřejném zájmu, ovšem výhradně se soudním přezkumem. Vznikl nový zákon o akciových společnostech, byla zavedena nová důchodová daň a daň z obratu. Zemědělská družstva  začala fungovat na principu dobrovolnosti."

 Kromě vnitřních problémů bylo nutné okamžitě vyřešit zásobování ropou a mnoho dalších praktických otázek. Toto vše komplikovaly emancipační tendence Slováků, kteří chtěli trvale rozdělit ekonomickou působnost a federální rozpočet chtěli tvořit z rozpočtů republik. Občané začali uplatňovat navíc do toho všeho restituční nároky s odůvodněním, že jsou nejpřirozenější formou privatizace, což je sice pravda, ale vzhledem k tomu, že byla nejasná vlastnická práva, vznikaly dlouhodobé spory, z nichž některé se vedou dosud. Privatizaci to oddálilo.

Přes to všechno dokázala po volbách v červnu 1990 zavést vláda novou hospodářskou strategii, jejíž klíčové body byly liberalizace cen, liberalizace zahraničního obchodu a privatizace. 

Aby mohla vše provést, musela vytvořit Zákon o malé privatizaci, Živnostenský zákon, Devizový zákon, Zákon o dluhopisech, Zákon o dani z příjmu, Zákon o přepočtu deviz, Zákon o státním rozpočtu, který měl přebytek 5-6 mld.  A již na podzim 1990 předložit scénář ekonomické reformy Parlamentu. V roce 1991 vše vypuklo naplno a 1.1.1991 byla liberalizovaná koruna a 26.2 1991 byl předložen zákon o velké privatizaci, který se jmenoval "Zákon o převodu majetku státu na jiné osoby"

 Neumím si představit, co by si počala s touto pyramidou problémů současná vláda, která má vše výše popsané již nachystané. Přesto si stále zoufá a dumá, jak nebohým firmám pomoci když vypukne chřipková epidemie. Přitom je i dětem ve školce jasné, že nekonečné dotace těm nejneschopnějším stejně nic nevyřeší, jen prohloubí ožebračování národa. Stačí, když všem jejich šéfům přestane "komunisticky" nakazovat co smějí či nesmějí dělat a nechá je volně a samostatně dýchat. Tím je přinutí projevit vlastní iniciativu jako to udělala vláda Mariana Čalfy a po ní Václava Klause v devadesátých letech. 

Číst 769 krát
Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)
Zveřejněno v HOSPODÁŘSTVÍ

Související položky (podle značky)

Právě přítomno: 822 hostů a žádný člen

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %