Fragmenty - EU JE NEOPRAVITELNÁ
PETR ŽANTOVSKÝ

PETR ŽANTOVSKÝ

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
24. 10. 2020 12:13

Cyklus textů o nacismu a druhé světové válce jsme začali četbou z knihy rakouského židovského spisovatele Stefana Zweiga Svět včerejška. Stejnou knihou tento cyklus také symbolicky 145. dílem zakončíme. Jestliže v oné první ukázce se Zweig zamýšlel nad tím, z jakých kořenů může vzejít něco tak absurdního a zločinného, jako Hitlerův nacismus, v následujících ukázkách z téže knihy nejprve analyzuje možné postoje intelektuála, tedy vědce, spisovatele atd. vůči fenoménu boje a realitě války. Tento druhý Zweigův text reflektuje židovství jako živý terč nacistických zvěrstev, a to na půdorysu úvah s rovněž židovským vědcem Sigmundem Freudem, pozastavujících se nad židovským osudem od dob starozákonních po tehdejší žhavou současnosti. Pro ty, koho tento cyklus historických, ale stále aktuálních zamyšlení zaujal, mám dobrou zprávu. Péčí výborného nakladatele Bronislawa Ondraszeka, u něhož v nakladatelství Beskydy vyšly i mé dvě knihy v minulosti (Média a politika v digitálním světě a Půlstoletí polotmy) vyjde i kompletní soubor textů tohoto cyklu o nacismu knižně, a to, jak jsem přesvědčen, ještě letos. A od příštího dílu cyklu Jak jsem potkal knihy se na tomto místě vrátíme k osvědčenému modelu ukázek z inspirativních knih různých časů, ale stálé platnosti.

12. 9. 2020 9:37

Obvykle se příliš nezapojuji do podpisových aktivit. To je většinou hájemství různých profesionálních petentů, kteří sesmolí nějakou politickou deklaraci a pak to recyklují jim spřízněná média mnoho týdnů v domnění, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. V tomto případě jsem však udělal výjimku. Petice, s níž přišli pánové Marian Kechlibar, Daniel Vávra a Vlastimil Veselý, je zásadním protestem proti cenzuře ve veřejném prostoru, zde konkrétně na sociálních sítích, ale jak už víme, svět médií a sociálních sítí je tak úzce propleten, že co se týká jednoho, zpravidla platí i pro druhé. Tedy PROTI CENZUŘE.

24. 7. 2020 11:10

Poslední dějství Třetí říše. Celý den 30. dubna dopadaly na Říšské kancléřství v Berlíně nepřetržitě ruské granáty. Pod kancléřstvím a téměř čtyři metry silným betonem se v bunkru týden před jeho smrtí skrýval Hitler, jeho žena Eva Hitlerová (rozená Braunová), Goebbelsovi a jejich děti, osobní garda a Hitlerovi nejbližší spolupracovníci. Generál Weidling kolem poledne Hitlerovi řekl, že německá armáda udrží Berlín maximálně do večera. Kolem 12:30 oznamuje Hitler, že on a jeho žena spáchá sebevraždu, s tím, že chce být spálen, jelikož se obává, aby se jeho tělo nedostalo do ruských rukou. Goebbels ještě přemlouvá Hitlera, aby se ještě pokusil o útěk a řídil válku z Obersalzbergu. Hitler však své rozhodnutí nemění a odchází do své ložnice. Zde on a jeho manželka spáchali sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu a stisknutím spouště pistole (Walther PPK). Těsně před smrtí měl zakřičet: „Bez nacionálního socialismu nemůže Německo existovat!“  

23. 1. 2019 14:10

KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Malý velký muž

Je další z „výročních“ roků. Loni se všechna média mohla přetrhnout, aby se přiživila spíše na trudné než hrdé připomínce srpna 1968, v těchto dnech to zase vypadá, jako by jediným velikánem českých dějin byl Jan Palach. Při vší úctě k svátosti smrti, ta Palachova byla víc než zbytečná. To však ve dnech výročního šílenství říci nahlas znamená vyloučit se navždy z tzv. slušné společnosti.
 
Karel Kryl
Karel Kryl
Krátký film Praha / GymnaziumDrRandy / youtube
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Také letos máme rok plný výročních dat. Nepochybně bude připomenut pendrekový zákon z roku 1969 a ihned poté si znovu prožijeme listopad osmadevadesátého. Jenomže to už nebude na ulici (alespoň doufám) a nepotrvá to týden, nýbrž v médiích a času to zabere na měsíce.

Ten devítkový rok však skrývá dvě tichá výročí jednoho muže, který by se letos dožil pětasedmdesáti, kdyby nezemřel před rovným čtvrtstoletím. V inspiraci slavným filmem s Dustinem Hoffmanem jsem ho kdysi nazval „malým velkým mužem“. A když dovolíte, hned v úvodu „jeho výročního roku“ jej připomenu, neboť se bojím, že nikdo jiný to v té optice neudělá.

Karel Kryl patří k těm, jichž si vážím, neboť vykonali víc, než museli, a to často navzdory tomu, že to od nich mnozí nežádali a odměňovali je za to zatracováním a vylučováním ze svých domněle důležitých bratrstev. Těch, kteří zapomínali na to, že být velký, znamená dosáhnout k nebi, a ne jen na špičku vlastního nosu, a i to jen občas.

Karel K. se narodil na Hané, ale jeho předkové pocházeli ze severní Moravy, což je země tvrdých hlav, neústupných a neohebných. Jeho dědeček založil a vedl tiskárnu, kde se tiskly na svou dobu unikátní bibliofilie. Bylo to takové dosti vybíravé a kultivované podnikání. Tady někde, z těchto kořenů, v tom krátkém období před šestým rokem života, než rodině tiskárnu sebrali vítězní komunisté, asi přišel ke své vybíravosti a kultivovanosti, vtělované po létech do textů, tak vynalézavě pracujících s rodnou řečí, jejím rytmem, barvami a vůněmi. Karlovy verše vyrůstaly z nejhlubších tradic české poesie, byl v tomto smyslu dědicem Erbena, Máchy, Dyka, jistě i Nezvala z dob, kdy ještě nepsal agitky.

Miloš Zeman

KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Proč jim nevěříme

Právě těmi verši vstoupil do nezapomnění, zvlášť když je zhudebnil, či spíše podtrhnul jejich přirozenou melodičnost, aby si je mohl zazpívat každý, kdo porozuměl. A takových bylo velmi mnoho, zejména v době, kdy byl daleko, v německé emigraci, která mu byla tak těsná. Emigrace byla těsná každému, kdo emigroval z nutnosti, a ne pro kariéru. Každému, kdo srdcem zůstal tady, jen jeho tělo žilo jinde. Možná i proto se Karel nikdy nesžil s německým prostředím, ačkoli velkoměsto, v němž bydlel a pracoval, nazýval s něžnou ironií „Mníškem“.

Je svým způsobem zákonité, že ani doma nebyl vlastně skoro nikdy prorokem. Na sklonku 60. let ještě stačilo vyjít jedno jeho elpíčko a zlidovět pár písní, a pak počátkem 90. let, po jeho návratu, zase – po krátkém a možná i trochu naivním nadechnutí svobodného vzduchu – putoval do ofsajdu. Byl totiž nepohodlný, tamtěm tehdy i těmhle nyní. Jeho vybíravost a neohebnost se nehodila k těm všedním dobám obyčejných křiváků a každodenních lumpárniček, na nichž stojí stabilita světa.

Karel se pohyboval v zámezí, kde kvetla poesie a věřilo se na veliká slova. Na to, že pravda není fráze a poctivost není k smíchu. A přitom právě kvůli těmto hodnotám jeho písničky drnkaly ty statisíce lidí u táboráků a po bytových mejdanech. Možná si v nich hledaly vlastní odvahu, které nebylo dost na klinč s nepřející dobou, ale už to vědomí, že odvaha existuje a že ji někdo má, je posilující. A konec konců i ty Karlovy neumělé vybrnkávky zvyšovaly jeho kredit u obyčejných lidí. Není každý virtuóz, ale čtyři akordy, které mu většinou stačily, aby o ně opřel katedrálu slov, zvládl skoro každý. Proto byl skutečným národním umělcem, takovým, který nepotřebuje diplom od presidenta a velké N na začátku. Umělcem milovaným národem, jenž mu rozuměl, navzdory tomu, že mluvil květnatě a psal, jako by mu sami andělé ty rýmy napovídali.

ilustrační foto

KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Indoktrinace

A stalo se, co se stát muselo: mocní naší epochy jej opět vystrčili do předsíně, protože nesnesli, že se jim směje a říká jim nepříjemné pravdy. Nejvíc Václav Havel, však si ho za to taky mnohokrát podal v proslovech i písních. Ten mocnář, co se v onom slovutném listopadu obklopil kamarilou kývačů a byl tak hloupý, že nepochopil, jak moc každý moudrý panovník potřebuje šaška. Toho, který jediný mu smí beztrestně říci cokoli. Toho, jenž stejně, jako v té Karlově písničce, každého krále přežije.

Kdysi se říkalo, že Gustáv Husák vejde do dějin jako nepodstatný politik z éry Karla Gotta. Vím, je to nemístná nadsázka, která konec konců dosti a neprávem ubližuje spíše Husákovi, než by lichotila Gottovi. Ale kdybych se držel té metafory, pak bych řekl, i s vědomím strašlivého zjednodušení, jež vyslovuji, že Havel byl jen hercem v roli krále, ale Karel K. byl tím šaškem, jenž na celé jeviště vykřikoval to, co jsme si my okolostojící mysleli. Tím, kdo zůstal živý v nás, kteří jsme naslouchali. Nemohl najít srozumění se světem prázdných tváří, neboť vzešel ze zvyků a ideálů, jež prázdné tváře nechápou, a proto neuznávají, a proto potírají, likvidují, a s tím i jejich nositele. 

Viděl jsem Karla K. naposledy v malém podzemním divadélku, kde bylo tak patnáct věrných posluchačů. V té době ho rádia nehrála, pro oficiální kruhy neexistoval, jako by jej – zase už – předurčili k zapomnění. Když pak, krátce poté, odcházel vyprovázen tisícovým davem, ke svému „šéfovi“, jak půlkacířsky nazýval toho, k němuž dojde jednou každý, a záleží jen na něm, zda rovný jako topol, i když nevelkého vzrůstu, nebo v předklonu či na kolenou, ptal jsem se sám sebe: kde byly ty zástupy, když je Karel nejvíc potřeboval? Krčily se ve strachu, aby se spojenectvím s ním neušpinily. Zapomněly.

Nedávno na světlo světa přišla o Krylovi kniha Karel mezi námi. Sepsal ji Karlův parťák, písničkář Pavel Foltán, jako velmi osobní svědectví o více i méně těžkých chvílích společného putování těch dvou nomádů s kytarou po vlastech českých v posledním období Karlova života. Je obrazem vlastně normálního živobytí normálních kumštýřů na pokraji (zase už) nenormální doby. Možná je to ze všeho nejvíc i trvalá připomínka oné doby.

A tak v tom krylovském roce lze všem, co ještě nezavřeli oči, uši a duši, co nejvíc paměti. Protože paměť je nejlepší učitelkou rozumu a rádkyní srdce.

Petr Žantovský

 

https://prima.iprima.cz/komentare/komentar-petra-zantovskeho-maly-velky-muz

26. 8. 2018 7:37

Okřídlené úsloví praví „lže jako když tiskne“. Máme ještě v živé paměti, jak se toto úsloví proměnilo v lidové tvorbě listopadových demonstrantů na inovované znění „Televize lže, jako když Rudé Právo tiskne“. Pokoušíte-li se dobrat původu a kořenů tohoto rčení, dojdete na časové ose zpětným chodem až do hlubin národního obrození, až kamsi ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. Z jeho časů, z půli 19. století, zřejmě pochází toto heslo. Vyjadřuje nepochybně obecnou důvěru či spíše nedůvěru v tehdejší sdělovací prostředky, což byl samozřejmě jen tisk. O elektronických, natož digitálních, internetových médiích se tou dobou ještě nezdálo ani Julesi Vernovi.

17. 2. 2018 10:53

Dnešní svět a dění v něm obvykle nezavdává mnoho důvodů k optimismu. Věci se zdají měnit všeobecně k horšímu. Před třiceti lety zdánlivě skončila jedna studená válka, aby nedlouho na to začala další. Pro důvody není třeba chodit daleko. Lze je vtělit v hezké a dnes pohříchu málo používané slovo „hamižnost“. Neboli touho po bohatství, moci, vlivu, vše, co se dá hromadit, a ti i když to nemá jiný účel, než samo hromadění vystavené na odiv a údajně opravňující k tomu ovládat jiné, nahromadivší o něco méně. Z toho pak jsou války, včetně té studené. Co je to ale v člověku, co ho žene tak úporně, že je schopen tomuto hnaní podřídit i samu existenci světa, tedy i sebe v něm? Možná, že aspoň část odpovědi najdeme v knize britského filosofa Johna Graey Slamění psi.Gray se v knize „radikálně a nemilosrdně vyrovnává s celou západní kulturou i s jejími kořeny - od starého Řecka přes křesťanství až po moderní myšlení. Kniha neposkytuje žádné pozitivní alternativy, nesporně však je pobídkou k zamyšlení nad mechanicky přejímanými stereotypy, kterými tradice zahlcuje naši kulturu a vzdělanost.

17. 2. 2018 10:42

Britský filosof John Gray ve své knize Slamění psi popsal lidskou existenci pojmem homo rapiens - člověk násilnický. V těchto chvílích si uvědomuji, že dnes má pohřeb novinář Karel Slezák, novinář, kterého za pomoc druhému kolegovi vyloučili ze Syndikátu novinářů a mediálně očernili, a který několik dní poté náhle zemřel. Slezák zemřel jen několik dní poté, co došlo k incidentu mezi ním a novináři ve volebním štábu Miloše Zemana v Top Hotelu Praha. K jeho úmrtí se v kondolenčním prohlášení vyjádřila řada osobností - politologa Zdeňka Zbořila, publicisty Jaroslava Bašty, sociologa Jana Kellera, bezpečnostního analytika Jana Schneidera či ekonoma Radima Valenčíka. Nechybí ani podpis spisovatelky Lenky Procházkové, dokumentaristy Václava Dvořáka,  publicisty Petra Hájka, spisovatele Benjamina Kurase, zpěvačky Zuzany Stirské a samozřejmě můj. Tak když se koukám kolem sebe, jak na všech frontách vítězí agresivita a egoismus, jak se vytahují ze šuplíků hesla třídního boje, jak se nálepkují "nepřátelé" a sestavují jejich seznamy, nějak mi přijde mnoho z toho Grayova textu až nemile aktuálně.

4. 1. 2018 8:06

Po loňských Otevřených dopisech (knižně zjara vyšly v Ottově nakladatelství) jsem po celý letošní rok, víceméně každý týden, listoval stránkami většinou moderní až zcela nedávné historie v cyklu Příběhy s otevřeným koncem. I tyto texty dostanou knižní podobu, a to relativně krátce po Novém roce v nakladatelství KMEN. Pro rok příští chystám cyklus nový, pod názvem Jak jsem potkal knihy. Provedu vás knihami, které považuji z různých důvodů za důležité a podstatné pro pochopení dnešního světa. Myšlenkami a názory autorů, které obvykle z mainstreamového mediálního prostoru nezaznívají, ale to neznamená, že by neměly být slyšeny. Právě naopak. Předtím však ještě svým čtenářům dlužím poslední letošní Příběh s otevřeným koncem. Zde jest:

Právě přítomno: 721 hostů a žádný člen

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

Twitter Fragmenty        Facebook Fragmenty       Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 

Blog iDNES Haslingerová Facebook Haslingerová  LinkedIn Haslingerová  

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %